Reklama
 
Blog | Šimon Reich

Krize českého zdravotnictví v praxi

Aneb ze slastí a strastí mladého chirurga.

Běžím tuhle ve službě do noční ambulance na pohotovost, kde jsou již připravení rodiče se synem, kterého bolí břicho. Otec vypadá velmi nabroušeně a maminka starostlivě. Paradoxně právě kluk sám vypadá jedinej docela dobře. Omluvím se, že museli čekat ony ~2 hodiny. Fakt, že by např. v Irsku, tedy v modernější zemi s lepším (?) zdravotnictvím, velmi pravděpodobně čekali hodin minimálně 6 a než by se cokoliv začalo dít, tak by na stůl museli vyložit pěknej štos eurobankovek, pochopitelně nezmiňuji. Vůbec by je to totiž neuklidnilo. Spíš naopak. A já se jim ani nedivím.

„Omlouvám se, že jste museli čekat. Operoval jsem s dr. Trachtou akutní případ. Přiběhl jsem rovnou ze sálu.“

Ani se nestačím nadechnout a otec startuje jako stíhačka z letadlové lodi s Tomem Cruisem na palubě rovnou do boje. Prý má s Motolem osobně špatný zkušenosti. Roky ho bolí šíleným způsobem záda a na neurologii musel strašně dlouho čekat, aby se dozvěděl, že se s tím nic „dělat nebude“. Neoponuji tím, že bolest zad má pomalu půlka planety a často se s tím opravdu nic „dělat“ prostě nedá. Přičemž pod pojmem „dělat“ si každý představí něco jiného. Ale rozhodně si pod tím nikdo nepředstaví, že by se měl přestat přežírat jako prase, přestat chlastat alkohol po hektolitrech a kouřit 2 krabičky „spartiček ve tvrdym“ denně, začít sportovat a dostat do jídelníčku alespoň nějakej ten gram vlákniny. Mezi námi – netvrdím, že to je zrovna jeho případ, ale na první pohled je jeho obezita víc než patrná. Ano, třeba se na neurologii vážně v jeho případě zmýlili. To se může stát. Lidé (včetně lékařů) se holt občas mýlit můžou. Svoje poslední prachy bych si na to ale v tomhle případě nevsadil.

Místo toho obratem reaguji tím, že mě to mrzí, což myslím zcela upřímně. Nejedná se z mé strany o žádnou otřepanou frázi. Sám na vlastní kůži jsem zažil nepříjemný, neempatický a neprofesionální chování v nejmenovaném zdravotnickém zařízení (s ohledem do minulosti to už tolik neřeším, protože hlavní úkol konec konců splnili – zachránili mi život), což tatínkovi v rychlosti vykládám, aby věděl, že nekecám. Nadhazuji, že na našem pracovišti v dětské části se snažíme o maximální spokojenost pacientů i rodičů, že patříme k těm lepším a že se pokusím jejich důvěru k nám navrátit.

„Vážně?! Tak proč jste tady na to sám! To o kvalitě moc nesvědčí! Krom toho, máme špatnou zkušenost i s místní dětskou ortopedií!“

Již při vstupu kluka do dvěří jsem si všiml, že má podlouhou jizvu na levém předloktí. „Aha, a co se stalo?“

„Co že se stalo? Sprasili mu ruku, vždyť se na to podívejte!“

Koukám na ruku znova a důkladně. Kromě delší jizvy na ní nevidím nic špatného, kluk s ní hýbe vcelku normálně, výrazněji křivá se mi nezdá a kratší či delší než ruka protilehlá se mi taky nejeví. Přemýšlím, jak bych to diplomaticky zahrál do outu, abych si konečně tatínka získal alespoň na čas pro nutnou spolupráci a já tak mohl kluka pořádně vyšetřit. Proto nadhazuji na půl pravdu a na půl lež: „To víte, český zdravotnictví je v krizi. Všichni, co něco uměj, odcházej do zahraničí. A jako první odcházej ortopedi. Jejich práce je extrémně psychicky a fyzicky náročná, možná víc jak u jiných oborů. A je mizerně zaplacená, konec konců jako všechny obory u nás, když pracujete ve státním špitálu. Fůra lidí odchází rovnou po škole. A to i přesto, že pan kolega Heger a jemu podobní v televizi tvrdí, že tomu tak není, respektive, že to není tak dramatický.“ To je samozřejmě naprostá pravda.

Pravdou už není to, co z toho asi částečně vyplynulo – a sice že naše dětská ortopedie je snad špatná nebo že tady v Čechách zůstávají jenom ti neschopní. Naopak, sám se divím, že si za daných podmínek je naše ortopedie schopna udržet svojí solidní úroveň. Ale trik v tom žádný nebude. Stačí si vzpomenout na poučnou scénku ze seriálu Červený Trpaslík, kdy Rimmer nechápe, jak byli Egyptaňé při stavbě pyramid schopni posunout tak masivní kameny. Načež mu Lister oponuje, že jim k tomu stačily masivní biče. Kluci z ortopedie u nás nejspíš potí krev. Ruka vypadá vážně v pořádku. Akorát je na ní již zmíněná dlouhá jizva. Což je bohužel to hlavní, podle čeho laik hodnotí jakoukoliv operaci. Jsou věci, které se v medicíně asi nikdy nezmění.

Pacientovi břicho vyšetřím jak nejlépe to dovedu očima, rukama (pohmat, poklep, speciální manévry a základní finty nezapomínám) a poslechem (fonendoskop). Snažím se nespěchat a nemyslet na to, že před ambulancí čeká fůra dalších lidí a víc jich stále přichází. Na náhlou příhodu břišní vyžadující si akutní či dokonce urgentní operaci to spíš nevypadá. V krevním obraze není nic neobvyklého, zánětlivé parametry jsou nízké. Přesto ordinuji vyšetření břicha ultrazvukem, což je standard (to každý ví) a luxus zároveň (to už nenapadne nikoho, bereme to jako samozřejmost). Na oddělení zobrazovacích metod (čti: místo, kde během pohotovosti jsou zhotovovány snímky výpočetní tomografie, magnetické rezonance, rentgenu a ultrazvuku pro všechny dětské případy) slouží slovy jeden celý lékař. Dnes je tam celá jedna lékařka. Na všechno úplně sama. Volám ji, snažím se ji povzbudit a domlouvám vyšetření. Prý si budou muset počkat, že tam má rozdělaný 2 případy najednou a další lidi už tam čekaj. To mi ani nemusela říkat.

Když je ultrazvuk hotový, tak koukám na výsledek. Slepé střevo je štíhlé, bez zánětlivých změn jeho stěny, okolí bez známek zánětu taktéž, na parenchymových orgánech (játra, slezina, ledviny, slinivka) je vše v pořádku, v břiše ani v malé pánvi není stopy po tekutině, jinými slovy celkově vzato v břiše není dle ultrazvuku cokoliv podezřelého. Pacient vypadá klinicky velmi dobře.

Situaci v klidu vysvětlím a konstatuji, že to na hospitalizaci natož na operaci toho času rozhodně není. Břicha si nicméně žijí vlastním životem. Proto doporučuji, aby byl kluk doma na čaji a sucharech. Druhý den ráno přijdou na kontrolu. Kdyby se to zhoršilo, tak se vrátí ihned. Otec vypadá ještě nabroušeněji a nespokojeněji než předtím. Jinak to dopadnout asi ani nemohlo. Je kolem něj cítít dusno a tenze. „A nemohl by to být slepák?“ Znova začnu vše bod po bodu vysvětlovat. Píšu u toho zprávu. V polovině věty mě tatínek zaráží se slovy, že to přece už slyšel. Po chvilce se otáčím znova na něj a říkám: „Je z vás cítit trochu nervozita. Budete klidnější, když zavolám staršího lékaře, aby se na něj podíval a nabídnul vám druhý názor?“

„Pane doktore, ne že bychom vám nevěřili…“ Venku čeká strašně lidí. Snad mě neukamenujou myslím si. Zvedám sluchátko: „Ahoj Honzo, mám tady 15ti letýho kluka s jednodenní anamnézou bolestí břicha, nezvracel, stolice naposledy včera večer normálně formovaná, klinicky na pohmat bez výraznější bolestivý reakce, peristaltika lehce živější, konstatuje pouze ojediněle citlivost v pravém hypogastriu, nízký zánětlivý parametry, na ultrazvuku bez patologie, appendix štíhlej. Nicméně tady panuje trocha nervozity ze strany rodičů. Mohl by ses prosím, až budeš mít čas, stavit a zkontrolovat to? Moc díky.“

Doufám, že dorazí co nejdřív, jinak lidi za dveřma asi vybouchnou. A je fuk jestli přišli se zarůstajícím nehtem, bodnutím včely nebo s třískou v ruce. Každý očekává rychlou, profesionální, efektivní zdravotní péči a zadarmo. Tak je to u nás nastavené. Poplatek 90,- kč za pohotovost je brán jako největší zlo či zbytečnost pod sluncem, kterou kdy kdo v našem zdravotnictví vymyslel. A to nemluvím o tom šíleně drahym parkování u nás v nemocničním areálu, který dělá snad 30,- korun na hodinu! Kdejaký tatínek od rodiny mi to sem tam připomene a postěžuje si vskutku na tom „pravém“ místě. Nebo je to 60,- korun za hodinu? Nevím, autem do práce nejezdím. Metrem je to rychlejší. Krom toho, i kdyby to bylo sockou na dýl, tak tím MHD jezdit budu stejně, protože dojíždět do práce autem si nemůžu ze svýho platu dovolit.

„Pane doktore, ne že bychom vám nevěřili!“

„Nic se neděje, to je naprosto v pořádku. Máte s nemocnicema opakovaně špatnou zkušenost, vidíte před sebou mladýho nezkušenýho lékaře .. na vašem místě bych chtěl úplně to samý. Na druhym názoru zkušenejšího není nic špatnýho.“ Zatímco na doktora čekáme, tak se snažím ticho něčím vyplnit: „Víte, když už jsme to nakousli to zdravotnictví u nás ..  nechci vás tim nějak obtežovat, ale ono je vážně v krizi. Lidi odcházej do zahraničí hned po škole a to ve velkym. I když celá řada politiků či dokonce lékařů v médiích tvrdí, že tomu tak není. Všude je nedostatek lékařů a za chvíli nás tady budou léčit Rusové. Zrovna nedávno mi tady v ambulanci zvonil telefon a ozval se hlas s ruskym přízvukem. Trvalo mi pár minut, než jsem pochopil, že se jedná ve skutečnosti o místní lékařku. Z Čechů tady zůstávají jenom ti lékaři, kteří jsou nedostatečně odvážní, případně tady mají závazky. A pak lidi jako já, kteří to tady prostě mají rádi. Já osobně beru spolu se službama (24hodinovky přibližně 4x měsíčně víkendy nevyjímaje) a úlevou na daních pro 4 měsíční dítě 30 tisíc čistého. Nestěžuju si. Jsou to dobrý peníze a zatím víc nepotřebuju. Vyjdem si se vším tak akorát. Zatím. Ale paradoxem toho je, že pár kilometrů od nás, bych za stejnou práci, bez služeb a bez úlevy na daních dostal čistýho 80 tisíc. No a co vy o tom víte z televize?“

Maminka se probudila: „No nic.“

„Přesně tak! Laik o tom z televize neví nic,“ dodávám.

Doktor Trachta vchází do ordinace. Představuje se, zeptá se kluka na pár věcí, prohmatá mu břicho. „Nic to není, doma lehkou dietu a zítra ráno přijďte na kontrolu. Kdyby se to náhodou zhoršilo, tak přijďte hned.“

„Jé, tak moc děkujeme pane doktore a nezlobte se na nás. Ne, že bychom tady panu doktorovi nevěřili…“

„Rodiče mají bohužel opakovaně špatnou žkušenost s naší nemocnicí. Tak si chtěli být jistější,“ povídám mu.

„Nikdo se na vás nezlobí, vždyť to je přece úplně v pořádku. Máte štěstí, že jste narazili na nejmilejšího mladýho chirurga v Čechách. Ten se v životě nemůže urazit. Jistě jste se ho vůbec nedotkli.“ Podává s úsměvem ve tváři rodičům ruku a odchází. Otec vypadá spokojeně a už se mu na tváři také vykouzlil úsměv.

„Tak moc děkujeme, pane doktore.“

„Rádo se stalo, mějte se hezky a kdyby náhodou něco, tak bez telefonování přiběhnete hned a kdykoliv.“

„Jasně, kdyžtak si zavoláme sanitku. Nashledanou.“

Kolik mi to říkali, že to mají k nám minut? 15? Ale co blbnu. Vždyť ta sanitka je přece zadarmo. Taky bych si ji zavolal. Nebo ne?

Více na mojí oficiální FB stránce zde: https://www.facebook.com/dr.reichsimon/

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama