Úvod
Nejsilnější a nejschopnější jedinci přežijí a zplodí potomstvo. Podpoří je sám motor evoluce, totiž přirozený výběr. Tato jakási zkratka je často základem nepochopení Darwinovy teorie. To pak vede snadno k myšlence, že bychom vlastně mohli začít jakýmsi způsobem vybírat ty jedince, kteří jsou silní, odolní a schopní. Zkrátka ty, kteří mají dobrý genetický základ. Přitom můžeme s touto myšlenkou jít ještě dál. Silní mají právo ba dokonce povinnost potírat slabé, jinak dojde k degeneraci lidstva. Altruismus a podobné nesmysly jsou kontraproduktivní a nepřirozené. Bavíme se o tzv. sociálním darwinismu. A nezastavujme se ani u toho! Slabochů a chcípáčků se zbavíme. Buď jim znemožníme rozmnožit se (elegantní sterilizace) nebo je rovnou eliminujeme. Lidstvo pak bude dokonalost sama.
Tím se pomalu dostáváme k samotné eugenice. Tu však výslovně odmítl i samotný Darwin. Ve skutečnosti totiž eugenika nejenom nefunguje (ať by se případní „šlechtitelé“ snažili sebevíc), ale především a hlavně postrádá naprosto smysl.
Proč to nemůže fungovat?
Abych se vyhnul zdlouhavým a kostrbatým (přece jenom nejsem studentem biologie, ale studentem medicíny) pokusům o vysvětlení základních evolučních mechanismů, tak si dovolím místo toho citovat prof. Jaroslava Flégra, odborníka na evoluční teorii: „Velmi zřetelně rovněž ukazuje (seriózní evoluční teorie a ne její karikatura), že jakékoli eugenické programy zaměřené na vylepšování lidské rasy musí být nutně zoufale neúčinné, a že jsou tedy již předem odsouzené k neúspěchu.“. Odkazuje přitom na principy selekce proti recesivním nebo polygenním znakům, pleiotropním efektům genů a evoluci v polymorfních populacích.
Pokud tomu snad někdo nevěří, nebo by ho problematika genetiky a evoluční biologie zajímala více, můžu vřele doporučit následující dvě publikace: Zamrzlá evoluce aneb je to jinak pane Darwin (Academie, edice Galileo) a potom samotnou učebnici Evoluční biologie (Academia, druhé opravené a rozšířené vydání). Dále bych rád poukázal na tento web, který se věnuje primárně genetice a evoluce se tím pádem také dotýká.
Proč to postrádá smysl?
Zásadní otázka zní: dá se vůbec říct, který gen, alela či vlastnost jsou dobré? Odpovědí jest: záleží to na mnoha faktorech a definitivně se to říct vlastně nedá. Veškerá výhodnost či nevýhodnost daných vlastností je totiž (mimo jiné) dána konkrétní situací, ve které se jedinec nachází. Situací neboli vnějšími podmínkami. Situací neboli aktuálním selekčním tlakem. Tato situace se totiž může změnit. Co víc. Nikdo neví kdy a jak! Plán vyšlechtit jakousi elitu, která bude mít právě nějaké a ne jiné znaky/vlastnosti, postrádá proto smysl. Přestože se nám vybrané vlastnosti zdály za původní situace výhodné, můžou se za jiné budoucí situace snadno stát ortelem, který povede k našemu zániku. Zda je daný znak dobrý či nikoliv je záležitostí nekonečně relativní.
Australopithecus robustus byl objeven v Jižní Africe v roce 1938. Dle anatomie jeho krania je zjevné, že se specializoval na velmi silné a výkonné žvýkání potravy. Za jeho doby to zřejmě bylo výhodné vzhledem k suchému prostředí, ve kterém žil. Čas však ukázal, že jeho přílišná specializace (pravděpodobně) byla zároveň kamenem úrazu a dnes už mezi námi není. Naopak jeho „kolegové“, tzv. gracilní australopitéci, kteří měli čelisti a celý žvýkací aparát mnohem jemnější, se osvědčili více. Dali dokonce (nejspíše) vzniknout rodu Homo, ze kterého pak vzešlo současné lidské pokolení.
Evolučně výhodné může být překvapivě i regulérní onemocnění. Mnoho z nás zná příklad srpkovité anémie. Jedná se o dědičné onemocnění, které vede k deformaci červených krvinek, které jsou potom velice křehké a snadno se „rozpadají“. To pak vede nejenom k jejich ztrátě (a tedy chudokrevnosti neboli anémii), ale také k uzávěru cév a poškození nejrůznejších orgánů. Ve své plné formě (homozygoté – obě dvě varianty genu pro hemoglobin jsou změněné) je toto onemocnění bezpochyby zcela nevýhodné. Nicméně ve své formě neúplné (heterozygoté – změněna je pouze jedna varianta genu pro hemoglobin) člověka téměř nijak neohrožuje a zároveň pomáhá organismu se úspěšně poprat s malárií, na kterou v roce 2010 dle odhadů Světové zdravotnické organizace zemřelo ~660,000-1.2 milliónu lidí. Převážnou částí těchto zemřelých byly děti pocházející z Afriky. Není proto divu, že právě na tomto kontinentě najdeme nejvíce lidí se srpkovitou anémií.
Ve své knize Survival of the Sickest uvádí její autor, americký lékař a vědec Dr. Sharon Moalem, dalších 8 podobných onemocnění, které nejspíše hrají (nebo hrála) svojí zásadní roli během naší evoluce a svým „obětem“ poskytla kupodivu evoluční výhodu. Jak moc je autor přesvědčivý nemohu posoudit, protože jsem jeho knihu ještě nečetl. Rozhodně se k tomu ale chystám, neboť stojí minimálně za prozkoumání.
Závěrem
Eugenika je myšlenka, která nefunguje a ještě ke všemu postrádá smysl. I kdyby fungovala, tak by se její příznivci původně zamýšleného efektu nikdy nedočkali. Zda je konkrétní alela genu nebo celková genetická výbava daného jedince dobrá či nikoliv je do velké míry relativní. Velmi záleží nejen na okolnostech, prostředí a selekčním tlaku.
Přílišná specializace v podobě jakési elity je cestou do pekel. Šance lidského druhu na přežití do daleké budoucnosti jsou naopak dány co největší pestrostí a rozmanitostí. Jinými slovy je potřeba, aby po všech „cestách“ někdo kráčel. Nikdy nevíme, která se časem ukáže být tou správnou. Škoda, že to svému nechápavému bratranci Darwin nevysvětlil. I když ona taková hádka v rodině nemusí být nic dvakrát příjemného.
Pod pomyslnou čarou je nutné ještě podotknout, že pokud má pravdu prof. Jaroslav Flégr a náš lidský druh je stejnak evolučně „zamrzlý“ a čeká už jenom na svoje vyhynutí, tak můžeme jedině doufat v lidskou představivost, která by nás snad mohla zachránit v podobě techniky. Chovejme naději, že alespoň s tou záludná evoluce nepočítala.