Reklama
 
Blog | Šimon Reich

Konec českého zdravotnictví

Aneb utopíme se dříve, než se budeme schopni odrazit ode dna?

Je léto, doba prázdnin, klidu a pohody.  Není tomu tak na dětské pohotovosti v Motole. Jsou asi 2 ráno a budí mne telefon. Pustím si ledovou vodu z umyvadla a vystavím obličej šoku. Jedu výtahem dolů 10 pater, z ostrých světel mne pálí oči. Pracovat jsem začal předchozí den v 7:00, nejdříve jsem vyšetřil několik našich hospitalizovaných pacientů a pak jsem byl na ranním hlášení. Společnou vizitu s kolegy z rentgenu a velkou vizitu s naším primářem napříč všemi odděleními jsem již neabsolvoval. Zajišťoval jsem totiž provoz v naší ambulanci dětské chirurgie. Jel jsem téměř nonstop a teprve před chvílí jsem složil hlavu. Při čekání ve výtahu kalkuluji, že tohle bude asi 65. pacient, což není málo, ale vždy může být hůř. Už i já jsem zažil pověstnou stovečku. Přesto jsem si večer musel dát pár minut pauzu, protože se mi točila hlava, bylo mi na omdlení a chtělo se mi zvracet. To bude asi tím, že je to moje šestá služba za poslední dva týdny. Chce to ještě hodně tréninku. Poloslepý dorazím na místo, kde na mne čeká celá rodina – otec v saku, matka s krásným velkým bříškem (zřejmě se termín porodu blíží) a tři dcery. Rodina přijela z nejmenovaného místa vzdáleného od Prahy 100 km. Za poznámku stojí, že do Hradce Králové by vážili cestu dlouhou 20 km. Očekávám tedy něco závažného. Všechny slečny se usmívají a vypadají zdravě. Otec ukáže na jednu z nich a začne vysvětlovat, že si 2 dny zpátky nahmatala v pravém prsu malinkou bulku a dnes kvůli tomu nemůže usnout. A tak raději hned přijeli. Měla horečku? Zvracela? Má bolesti? Ne, pouze bulka. Člověka podobná situace dvakrát nenadchne, ale zároveň je vděčný, že nemusí řešit 2leté dítě do kterého někdo nacouval autem a zlámal mu obě nožičky nebo 3letou holčičku přejetou traktorem s roztrženým pánevním dnem, rozdrcenou pánví a nadvakrát zlomenou stehenní kostí. Cestou zpátky na lékařský pokoj se ještě rychle podívám na chlapce, kterému jsem dnes operoval zánět slepého střeva. Vypadá k mé radosti velmi dobře. Dokonce lépe než já sám, probleskne mi hlavou.

Při cestě domů metrem pročítám článek o výsledcích průzkumu Sekce mladých lékařů České lékařské komory. Z nasbíraných dat vyplývá, že průměrný plat mladého lékaře v České republice je 120 korun čistého na hodinu. Velmi záleží na dané nemocnici, podmínky se mohou poměrně dost lišit. Mám obrovské štěstí, že jsem dostal šanci pracovat právě na naší klinice. Na plat si nemůžu stěžovat a také nestěžuji. Spolu s úlevou na daních (mám doma 1,5 let starou dceru) se 4-5ti 24 hodinovými službami měsíčně (přičemž některé z nich vycházejí na svátky a/nebo víkendy) a s nedávno od vlády zavedeným zvýšením platu o 10% (proběhlo to vůbec?) jsem schopen dosáhnout na plat až 35 tisíc korun čistého měsíčně. Reklama nabízející místo skladníka s platem až 32 tisíc korun měsíčně i přesto působí lehce demotivačně. Pro možnost snazšího srovnání ještě uvedu svůj hrubý plat bez služeb: přibližně 27 tisíc měsíčně. Práce lékaře mě však nesmírně baví a 20ti let studia ani na okamžik nelituji. Další obrovské štěstí spatřuji v tom, že náš tým lidí je jedním slovem skvělý. Na západní Evropu drsné pracovní podmínky, opotřebované nástroje, nedostatek sálových sester, nápor pacientů, tuna papírování a minimum odpočinku je zde na ostatních jen těžko znát. Jenom s mojí maličkostí mají všichni obrovskou trpělivost a vždy jsou ochotní mi vše vysvětlit. Čím déle zde však pracuji, tím více si uvědomuji, jak vzácná jsme výjimka.

V naší lékařské rodině se již dlouhá léta traduje, že život je boj, člověk se musí umět porvat a že vydržet se dá všechno. Já se ale ptám, jak dlouho? Staří vlci chirurgických oborů (včetně mého otce) vzpomínají, jak měli 8-12 služeb měsíčně, po kterých se nechodilo domů. Mnozí z nich o tom dávají s despektem k mladším kolegům vědět v nejrůznějších médiích. Mistrem demagogie v této oblasti je (jinak jistě vynikající profesionál) neurochirurg profesor Beneš. Ti upřímnější (včetně mého otce) však dokáží zdůraznit, že pacientů a papírování bylo nesrovnatelně méně, lidé si na ně dovolili řvát raritně a finanční ohodnocení nebylo na tehdejší dobu tak špatné. Pravda bude tedy nejspíš kdesi uprostřed.

Když jsme u toho platu, tak mi dovolte malou poznámku: nevěřte tomu, co vidíte, slyšíte a čtete v médiích. Všichni totiž čerpají informace o průměrném měsíčním platu lékaře z čísel, která uvádí Ústav zdravotnických informací a statistiky. Ty jsou však lživé, protože zahrnují 24 hodinové služby (ano, přesčasy). Krom toho bych se nedivil, kdyby ÚZIS do průměru započítával snad i platy samotných ředitelů nemocnic. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že jim průměrný plat vychází cca 40 tisíc čistého (někdy se dokonce uvádí až 60 tisíc). Nedávno jsme se setkali se spolužáky z ročníku na jedné svatbě a kolega ze Slovenska, který zde samozřejmě vystudoval zcela zadarmo, nám vyprávěl o práci v Anglii. Odešel tam hned po škole, kterou dokončil přibližně ve stejný čas jako já, nemá tedy hotový ani základní kmen. Čerstvě dostal práci na plastické chirurgii (tuším, že v Oxfordu). Má plat 6 tisíc liber měsíčně. Ano, daně jsou tam vysoké a nežije se tam zrovna levně. I tak mu po zdanění, zaplacení nájmu, energií a služeb zůstane cca 80 tisíc korun čistého. Dovolte mi parafrázovat pana Zdeňka Svěráka z jednoho ze seminářů ke hře Járy Cimrmana: „To neříkám, abych Vás tím nějak ohromil .. to je prostě fakt.“

Ať zvolíme argumenty jakékoliv, reakce většiny lidí stran platového ohodnocení lékaře zůstává ve směs dvojí: 1) buď lékaři vytknou, že tady vůbec pracuje a nízký plat dají pro jistotu za vinu přímo jemu nebo 2) si vzpomenou na svůj vlastní plat a lékaři vysvětlí, že má být rád, držet hubu a krok. Ani z daleka nejsou problémem pouze peníze. Ty jsou jenom špičkou pomyslného ledovce. A v žádném případě netvrdím, že by samotné adekvátní navýšení platů něco zásadního vyřešilo. Objednací doby na plánované operace jsou u nás plné na mnoho měsíců dopředu. Sloužíme v týmu ve složení: 2 chirurgové a 1 pediatr, přičemž máme na starosti 4 oddělení (necelých 50 lůžek), pohotovostní ambulanci, urgentní příjem a všechny akutní operace. Na příslužbu nejsou prostředky – pokud je potřeba, tak se některý z naších obětavých profesorů nebo asistentů prostě zvedne a dorazí. Nejenom sálových sester je nedostatek a vedení nemocnice se je snaží marně doplnit již měsíc. Však zkuste sehnat někoho, kdo musí studovat pomalu déle jak lékař, vykonávat v mnoha ohledech stejně náročnou (ne-li náročnější) práci s velmi vysokým stupněm zodpovědnosti a to vše za nesrovnatelně horší plat. Proto někdy musí instrumentovat mladí lékaři. Operační program je velmi omezený. Je to tak v pořádku? A pokud ne, tak co s tím? Vyřeší to snad náš pan ministr zdravotnictví? Anebo zmrzlina Andreje Babiše? Naše vlastní komora se letos mezitím pokusila všemu „pomoci“ tím, že chtěla zrušit náš obor dětské chirurgie. Brilantní! Vybavuje se mi hláška z mého oblíbeného seriálu Červený trpaslík: „Pánové, vejdete do historie! Budete slavní, postaví vám pomník. I města ponesou vaše jména. Napadá mě například Mamlasov.“ Naštěstí to na poslední chvíli zachránil náš (teď už bývalý) přednosta profesor Šnajdauf při svém pozvání do pořadu Hyde Park na ČT.

A jak to asi vypadá v nemocnicích, které nejsou (respektive nemají být) výkladní skříní našeho zdravotnictví? Raději to ani nechci vědět. Situace je jaká je, přestože se dlouhodobě a systematicky porušuje zákoník práce. Tudle jsem v ambulanci zvednul telefon a kdosi na mne mluvil Rusky. Trvalo mi chvíli než jsem pochopil, že to je lékařka z pediatrické ambulance odvedle. Obávám se, že už není rezerv do kterých by bylo možné sáhnout. Nad vším by se ráda hlouběji zamyslela většina z nás .. bohužel nestíháme a jsme vyčerpaní. Krom toho hrozí, že by nás stejně nic nenapadlo. A pokud náhodou ano, zajímalo by to někoho? Možná bychom mohli jít protestovat na Václavské náměstí .. to nicméně také nepůjde, neboť o pacienty, kteří leží v nemocnici, se někdo prostě starat musí. Těžko říci, co se bude v následujících 10ti letech dít. České zdravotnictví si musí sáhnout na absolutní dno, aby se mohlo odrazit směrem k hladině. Zásadní otázkou je, zda-li se to stihne dříve, než se úplně utopí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama